Jednooký vlk 2009 (8. - 10.5.2009) obec Kuklík - fotogalerie

Do kempu jsme dorazily s Kukačkou hodně pozdě. Jen jsme se zapsaly, vyfasovaly itinerář a šly do hajan. Bylo slyšet bujaré veselí, ale pracovní zátěž, řízení aj. udělalo
své, proto jsem se v celkem slušné zimě snažila usnout. Ráno jsem vyhodila zmrzlou vodu z misky a nevěřila, že mohlo mrznout.

Startovaly jsme kolem 8:40 ráno. Účast byla hojná a na závodnících bylo vidět nadšení a chuť bojovat s kilometry. Naše kamarádka Aranka startovala dřív, ale našly jsme holky v restauraci asi na 10.km, a pak už jsme šly celý trek spolu. Počasí nám přálo, sluníčko nám potilo záda a vytvářelo spokojenou atmosféru na trati.

Aranka s Kukačkou si občas vjely do kožichu, ale nastaly i chvíle ňufání a pusinkování.

Na 38. km v obci Radostín jsme zpozorovaly v dáli těžký liják – hnalo se to směrem na nás a liják nás chytil u Velkého Dářka – jak rychle přišel, tak rychle odešel.
Kdo se rychle neschoval pod nepromokavé cokoli, tak to schytal až na kůži. U Velkého Dářka jsme daly menší baštu, vyfotily kolegy trekaře a ťapaly dál. Pomalu jsme
začaly přemýšlet, kde budeme bivakovat. Na mapě se mě osobně líbily hájenky, ale když jsme k nim dorazily, tak bohužel nebyly přizpůsobeny k bivakování – šly jsme tedy již s čelovkama dál. Já už jsem šla z posledních sil a Kristýna určitě taky :o) – nakonec jsme našly príma místo. Odpočinkový menší altánek Pod Lisovkou skálou a nakonec jsme zjistily, že to bylo úplně nejlepší místo na bivakování, protože v noci opět začalo pršet. Nejdřív jsme spaly na sedačkách, ale po příchodu deště se Kristýna s Arankou nacpaly pod stůl, aby na ně nepršelo. Kukačka mi zalezla do spacáku a pod pláštěnkou jsme přečkávaly déšť. Ačkoli nešlo plně usnout, tak si tělo odpočinulo dost. Začaly jsme se pomalu balit kolem 4:30 ráno, zalepily začínající puchýřky, rozhýbaly tělo a hlavně nohy a vydaly se na cestu. Potkávaly jsme spoustu očíček a mrtvol zabalené do izotermických folií. Podařilo se nám poprvé pořádně zabloudit, když jsme si nevšimly odbočovací cesty a šly stále rovně – a v patách Míšu, která šla za světýlkama. Míša to zjistila dříve než my, ale nakonec jsme správnou cestu našly také.

Ve Svratce měli otevřenou pekárnu, tak jsme si koupily čerstvé pečivo, najedly se a pomalu vykročily zdolat posledních 23 km. Posledních 7 kilometrů už Kristýna šla za mým tahem, páč se jí už nechtělo :-D

Došly jsme kolem 14:15 v sobotu.

Děkuju holky za prima společnost na treku.